Právě se nacházíte:

Z historie obuvi

4. 09 2020

Dějinami obouvání vás bude po celý letošní rok provázet historička Mgr. Miroslava Štýbrová. V letech 1990-2017 působila jako kurátorka svírky obuvi ve zlínském Obuvnickém muzeu. Uspořádala sem mezinárodních konferencí Obuv v historii a více než 70 výstav zaměřených na historii obuvnictví. Vydala knihu Boty, botky, botičky (2009) a publikaci Docela obyčejné boty – boty neobyčejně zvláštní (2017). Od roku 2001 působí jako externí pedagog na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.      

Zlín - Přes všechnu bídu, morové epidemie, války a rebelie, tak charakteristické pro 17. století, znamenalo toto období i etapu, naplněnou rozkvětem v oblasti umění, filozofie, vědy a rozvojem hospodářství, ševcovské řemeslo nevyjímaje. V oblasti módy si vydobyl dominantní postavení francouzský dvůr Ludvíka XIV. a aristokracie celé Evropy jej pilně napodobovala.

 

Hromské trychtýře

V těžkých dobách třicetileté války (1618-1648) i při pracovních a obchodních záležitostech přestaly vyhovovat renesanční španělské střevíce i měkké škorně. Situace si vyžádala pevnou obuv, která  mužům usnadňovala dlouhé přesuny a pohodlný pohyb v rámci náročných aktivit. Na počátku 17. století vznikl nový typ obuvi – usňové holínky s masivním špalíkovým podpatkem vysokým čtyři až šest centimetrů. Nejednalo se jen o módní rozmařilost, podpatek měl důležitou praktickou funkci - zajišťoval nohu ve třmenech při jízdě na koni. Plátky podpatku byly sestavovány pomocí dřevěných kolíčků (floků) a zpevňovaly se okutím hřebíčky nebo cvočky, aby se zabránilo rychlému opotřebení.

(celý článek si přečtete ve vydání červenec/srpen 2020)

 
.